Ráda chodím k volbám. Divíte se? Vždycky si vzpomenu na den, kdy jsem dostávala maturitní vysvědčení. Bylo to 5.června 1981. Byl to skvělý pocit, svět mi ležel u nohou, chtěla jsem ten pocit sdílet a dlooouho slavit…. Jenže jsem musela na autobus a jet domů – do Stoda, místa mého trvalého bydliště. Byly totiž volby. Nepřicházelo v úvahu, že bych se voleb nezúčastnila. Volební seznamy byly neúprosně sledovány a pokud by vyšla najevo moje neúčast, právě započatá kariéra učitelky by rychle skončila. K tomu postupné předvolání celé rodiny k podání vysvětlení, jak jsem si mohla dovolit… Pomaturitní mazec by jako omluva jistě nestačil. A tak jsem k volbám vyrazila ještě ve svátečních červených šatech – ať to mám za sebou. Jeden ze soudruhů sedících ve volební komisi mě pochválil, že jsem se k volbám hezky oblékla a že je vidět, jaký je to pro mě svátek. Ani jsem nehlesla, jen se pro jistotu usmála. Převzala jsem volební lístek s kandidáty a, stejně jako všichni ostatní, kráčela rovnou k urně. Pokud si dobře pamatuju, dal se vyjádřit nesouhlas škrtnutím kandidátů, ale myslím, že jsem se nikdy nesetkala s nikým, kdo by v té době měl odvahu jít za plentu.
Na jaře v tom samém roce jsem byla v Paříži. Pro nás, skupinku studentů, to byl jiný svět. Jeden z největších zážitků si pamatuju jako dneska – na ulici na parapetu u okna jedné budovy leželo asi 15 papírů, na každém jiné jméno. Byly to volební lístky. Bylo to něco neuvěřitelného! Vzala jsem si je a odvezla je domů jako důkaz, jak volby probíhají na západ od nás. A strašně toužila se dožít taky takových voleb. Byla jsem šťastná, když se mi to splnilo. Pokaždé si užívám to, že si můžu vybrat a nikdo nemusí vědět, koho jsem volila. U komunálních voleb to mám jednodušší – většinou kandidáty osobně znám. No ale co ty prezidentské? Komu můžu věřit, když znám vlastně jen jejich mediální obraz? Nechápu fanatické zastánce některých kandidátů. Možná by se divili, kdyby znali pravou tvář toho, za koho tak bojují. A tak věřím své intuici a schopnosti odhadnout lidi. A v tomhle konkrétním případě i osobní zkušenosti dvou lidí, se kterými jsem se v průběhu posledních deseti let setkala a oba byli delší dobu s jedním z prezidentských kandidátů pracovně v kontaktu. Oba (ač se neznají) se shodují v názoru na něj: je to arogantní sociopat s touhou po moci. To potvrzuje i můj pocit. Takže já mám jasno. Nikomu moji volbu nevnucuju a umím tolerovat, že si někdo vybere jinak. Nebudu nikoho urážet, zesměšňovat a pokud je to můj přítel, bude můj přítel i nadále. Strašně moc bych si přála, aby v naší malé zemi skončil klientelismus, arogance, přezíravost, korupce a vrátila se morálka, poctivost, pokora, politická kultura. Aby už skončila ta blbá nálada. Aby se lidi nenechali strašit, protože vystrašený dav se snáze ovládá.
Vzpomněla jsem si na citát E.T. Setona, který mi před padesáti lety napsala do památníčku moje paní učitelka: „Jestli máš pravdu, nekřič. Pravda se nevykřičí, nevyhádá, nevyvzteká. Člověk, který má pravdu, je silný. A kdo křičí, kdo se hádá, kdo je hrubý, to je velice slabý člověk. A jeho pravda není dobrá.“
Snažně vás prosím – zkuste i vy začít sami u sebe, ať se nám to povede. Těším se, až bude po volbách – to bude přesně za týden. Zkusme ten poslední týden fandit svým favoritům slušně, nikoho neosočovat, neurážet.
Tak si za týden užijte ten pocit, že si můžete vybrat. Snad budeme mít šťastnou ruku!
Zpět na výpis aktualit
